Down to South / Easter Holiday
Down to South – Easter Holiday
Tak je to tu… Easter Holiday a s tím i šance znova vycestovat. Volba je jasná – dokončit cestu dolů na jih, kterou jsme začali během Vánoc. Teď nás čeká Albany, Denmark a Pemberton.
Původní sestava Jirka, Jana, Já a Aleš se mění na Jirka, Jana, Já, Hilkka (Finsko) a Mozair (Brazílie).
A tak v pátek dopoledne vyjíždíme s tím, že večer bychom se měli dostat do Albany. Jenže kolem 6 už je tma a tak akorát hledáme kemp kde přespat, ten první je beze sprch, což nám Čechům by zas tak nevadilo, ale naše princezny Moz a Hilkka by prý rádi sprchu J A tak teda s díky odmítáme a odjíždíme, ještě předtím, než odjedem, je nám připomenuto, že nocování mimo kemp je pod pokutou $ 1000. Pokyvujem, že víme a odjíždíme. Druhý kemp je jen 10km daleko.
Přijíždíme na místo, nikde nikdo… a za dvě minuty auto za námi. Vystupuje starší pán: „vy jste teď dorazili a chcete se ubytovat?“ Vytřeštěně na sebe koukáme a pokyvujem hlavou. Vypadá to, že za námi museli někoho poslat, aby zkontroloval, jestli máme vážně namířeno do dalšího kempu nebo chceme spát venku.
Naše princezny jsou spokojené a míří rovnou do koupelny, my stavíme stan a jdeme dělat večeři. Při té se seznámíme s párem kolem 60ti let, kteří se rozhodli po 12 měsíců cestovat kolem AU. Prý jsou konečně v důchodu a tak si chtějí trochu užít J Pak chtějí navštívit Evropu. Uléháme celkem brzo, ve stanu pro 4 nás je 5 J takže o zábavu postaráno, naše dvojsmyslné vtipy jsou slyšet po celém kempu… po půl hodině jsme napomenuti stanem za námi, že by taky chtěli spát… uticháme… usínáme…
Ráno vyrážíme brzo a to rovnou ke Stirling Range National Parku, v plánu máme výšlap na nejvyšší horu WA Bluff Knoll, ale vzhledem k tomu, že za vstup chtějí $ 11 tak bereme za vděk druhou nejvyšší Toolbrunup Peak, to ještě nevíme, že je to nejenom delší, ale za to i horší cesta. A tak jestli jsme v půlce nevěděli co si máme představit pod slovíčkem wilderness v půlce výšlapu už jasno máme J Drápeme se po šutrech nahoru - kdybych to věděla, možná jsem si sebou vzala i lezečky J Zdoláváme 1,052 m kolem hodiny 40, vyčerpaní, ale za ten výhled to definitivně stálo. Jestli jsem něco nečekala, tak to, že by mohlo něco překonat výšlap v Irsku na pohoří Ben Bulben, ale tenhle ho spolehlivě strčil do kapsy. Jana čeká asi 60m pod vrcholem, cesta je dost úzká a Jana je už na pokraji zhroucení, strach převládl nad krásou rozhledu a tak čeká na nás, až se vrátíme. Cesta dolů je skoro stejně záživná jako ta nahoru J
Ten den už se snažíme jen konečně dojet do Albany. Po cestě navštěvujeme pár vinic a snažíme se najít kemp k přespaní. Bohužel vše plné a tak nezbývá než risknout noc na divoko. Dohadujem se, jestli stavět stan nebo přespat všichni v autě. Nakonec se rozhodujem, že přeci jen stan postavíme, barikádujeme ho pro jistotu ještě autem, aby výhled na něj, byl co nejmenší a modlíme se aby nás nevzbudil ranger. V noci slyším auto a tak si přeju, aby jen přejel okolo nás bez povšimnutí. Auto odjíždí a já znova usínám. Budík nařízen na 6:30 aby risk, že nás vyhmátne někdo ráno byl co nejmenší. V 7:30 přijíždí nějaký auto a týpek se ptá, jestli jsme tu přespávali. NE, vypálím ze sebe dřív, než stihne někdo jiný zareagovat. Kývne hlavou a odjíždí. Těžko říct, jestli to byl on kdo nás v noci viděl nebo se ptal jen tak - to se už asi nikdy nedozvíme.
Míříme se podívat do dalšího národního parku na The Gap and Natural Bridge, poté se přesouváme do Whale World Musea, podívat se jak to chodí na velrybí lodi a jak se zpracovává tuk… z videí mi je trochu mdlo, když vidím ty ohromné harpuny a bolestný ryk velryb :/ Odtud pak míříme k lodi Brig Amity z roku 1826, která přivezla první osadníky ze Sydney. Pak už se konečně přesouváme do Denmarku, kde navštěvujeme William Bay National Park a Elephant Rocks – kameny vypadající jak sloni a Greens Pool, kde by bylo krásné místo na šnorchlování nebýt toho větru :D Pokračujeme v cestě, zastavujeme znova u vinic, zkoušíme ochutnávku v chocolate factory a nakonec navštěvujeme Alpaka Farm, kde krmíme Alpaky a jiná zvířátka.
Tentokrát se snažíme najít kemp dřív, začíná pěkně pršet…a tak už za deště stavíme stan – resp. Jiřík s Mozem. My holky připravujem večeři, pak zůstáváme na pár kol hry Plants a pár piv, dáváme se do řeči s nějakými Ozíky a pak se poroučíme ke svému stanu. A jaké je překvapení, když zjistíme, že kluci zapomněli zavřít spodní zip a tak je stan kompletně naplněn vodou, nehledě na to, že ten den byli nezvykle perfekcionističtí a narvali do stanu i spacáky a deky… tzn. Většina z toho byla mokrá též. Vracíme se zpět ke kuchyňce, kde se rozhodujem zda spát všichni v autě, v kuchyňce a nebo co vlastně. Ozíci přicházejí na pomoc, že 3 lidi se klidně vejdou k nim do stanu, takže můžeme spát tam. Nabídku neodmítáme, na to jsme moc mokří J Janča zůstává s Jiříkem spát v autě, Já s Hilkkou spím na jedné matraci a Moz bere za vděk karimatkama, co nezvlhly.
Ráno vstáváme opět brzy, necháváme Ozíkům vzkaz, že mnohokrát děkujem za přenocování a vyrážíme. Jirka dostává „výborný nápad“, že se podíváme na pláž. Projíždí kolem značky only 4WD, načež my holky začínáme sborově hulákat, že by tam jezdit teda neměl, když je to jen pro čtyřkolky. Umlčeni jsme slovy NO WORRIES… ujedem tak 400 m po písku podél pláže, písek začíná být hlubší a vyjeté koleje jsou daleko víc patrnější. Už i na Jirku je to moc a tak se rozhoduje otočit auto… chááá… konečně došlo na naše slova a auto je zabořeno v písku. Prší…kola se protáčejí a my se už jen zoufale smějeme… přichází nějaký pán, začíná příliv, měli by jste si pospíšit…a s úsměvem odchází… a tak se snažíme vyhrabat kola a rozhoupat auto…nepomáhá… vidím přijíždět auto…zastavuje…a vyskakují naši Ozíci u kterých jsme přenocovali…propukáme v hurónský smích... vytahují plošiny, které zarážejí pod naše kola a jsme vysvobozeni... …fotíme se..a děkujeme jim podruhé za záchranu našich životů :D
Míříme rovnou do Pembertonu naší poslední zastávky, kde je v plánu navštívit Gloucester Tree 60m vysoký, který byl využíván ke zjišťování požáru v okolí. Před tím, ještě navštěvujeme Valley of the Giants a místní Tree Top Walk – bohužel za deště, ale i tak to byl zážitek. Nejvyšší bod mostu je 40m, Jana mi drtí ruku jak se mě urputně drží. Pochoduju pozadu a snažím se držet oční kontakt s Jančou a hlavně ji přimět aby se za žádných okolností nekoukala dolů. Asi by měla taky skákat tandem, protože můj strach z výšek je od té doby o 90% lepší, když už to nemůžu vydržet předávám ji Jirkovi J
Cestou narážíme na Shennon Park, o délce 20km a projíždíme kolem ohromných Eukalyptových stromů. Rozhodujem se, zda přenocovat a riskovat že Janě, které není zrovna dobře bude zítra hůř a nebo jet rovnou domů. Většina z nás má všechno oblečení mokré, kvůli celodennímu dešti a tak se názory co dál dost různí.Ty z nás, které tábor vyškolil, mají v batohu další kalhoty na převlečení a tak se můžou jen smát :D
Jedno je jasné, ve stanu spát rozhodně nemůžem, takže jedinou volbou je Backpacker, těch nejen že není v okolí velké množství, ale jsou plní. Je 6 večer, Jana konečně dostává horečku, takže volba je jasná… Rychlá návštěva Gloucester Tree a noční jízda do Perthu. Bohužel ke Gloucester Tree se dostáváme skoro za šera. Vyrážíme jen Já, Jirka a Moz. Holky zůstávají v autě. Stále prší… Jirka šplhá na strom první, Moz to vzdává, protože mu kloužou boty, já lezu tak 10 -15m a pak to vzdávám, ruce mám mokré, boty mi sice nekloužou, ale vzhledem k velkému šeru se mi to nechce riskovat a lezu zpět dolů. Za ten risk mi to nestojí. Představa jak mi to po kovovových příčkách ujede a já bůh ví z jaké výšky se kácím k zemi mě zrovna neláká… ne že bych neměla pojištění proti smrti :D ale naše by to zrovna asi nepotěšilo :D
Jirka konečně dosáhne topu, slyším výtězný výkřik a pak nadávky, jak mu foťák nechce vyfotit okolí, protože už je tma :D Dělám mu pár fotek, když leze dolů, aby měl aspoň něco a vracíme se zpět.
Teď už jen domů a ještě předtím nabrat benzín….cha, mysleli jste si že je to tak jednoduché? Po 6té hodině večer, jsou všechny benzínky zavřené, nenašli jsme ani jedinou otevřenou. Počítáme kilometry, jestli by nám vyšlo na naší nádrž dojet do Busseltonu, odhadem máme benzín na 120km… Busselton je 128 :D no jak říká Jiřík, bylo by to o prsa korejské ženy :D
Zastavujem u jedné benzínky, kde je i malá restaurace a ptáme se, jestli nevědí o nějaké, která je otevřená. Paní když slyší, že jedeme domů, protože Jana je nemocná, řekne že benzínku pro nás otevře, ale vezme si 20dolarů dýžka navíc. Nejsme v situaci, kdy si můžeme vybírat… přitakáváme… rychlý nákup benzínu a tradá domů. Před námi je ještě 350km do Perthu. V 1 ráno jsme konečně doma a v pořádku. Padám do postele a usínám. Miluju svojí širokou postel :D
