život vzhůru nohama

tak dárky konečně vyzvednuty :-)

Předminulý víkend jsem se konečně odhodlala a zavolala na hodinu didgeridoo... a tak v sobotu ráno, sedám na vlak a jedu směr Freo, kde ještě před tím, než se otevře obchod s didgeridoo pro veřejnost probíhá kurz hraní :))

Otvírá mi dredatý týpek (jsem první kdo tu je - doufám v tu chvíli, že né poslední) první instrukce totiž zní... rozdýchej se a připrav pusu... tak, že si budeš hrát jako s autíčkem a dělat brmmmmmm :-D připadám si trochu zvláštně...teda vlastně ne jen trochu :) naštěstí začínají přicházet další, takže nás blbečků, co si hrají s imaginárním autíčkem, tu sedí víc :D

Hodina zajímavá... a vcelku i zábavná, protože ve chvíli, kdy učitel doprovázel zvuk i pohybem ruky, naznačujíc skákání klokana...se už všichni nekontrolovatelně řehtáme a snažíme se ten vtipný zvuk vyloudit taky... na konci hodiny, byl každý z nás schopen nějakého zvuku, někteří líp někteří hůř. Většina z nás, ještě zůstala další hodinu a procházela všechna možná didgeridoo v obchodě, protože každý z nich má jiný tón a je trošku obtížnější či lehčí na některá z nich hrát :)) odpoledne vyrážím na pláž s boardem, ale i tentokrát je už pozdě a vlny jsou moc veliké a proud moc silný... v neděli vyrážím s Lukášem na jehněčí a podívat se na přehradu. Je to vlastně jediná sladkovodní přehrada v Perthu - je zásobárnou vody pro celý Perth a je obrovská. Kousek od ní je hospůdka do které míříme. Živá muzika, jehně na roštu, krásné počasí a prostředí, co víc si přát. Bohužel jsem si sebou nevzala foťák, takže mám jen pár fotek z mobilu, ale lepší než nic. Kolem půl 6 už sedíme na zahrádce sami a s námi spousta papoušků, co vybírají chipsy z košíku u vedlejšího stolu a ládují se o stošest... taky máme takový košík na stole a už se moc necítíme, že by jsme chtěli pokračovat v jídlu... a tak beru hranolku a snažím se ty rošťáky nalákat k sobě... cha, a ono to funguje :-) ten nejdrzejší si sedá na zábradlí asi tak 15cm ode mě. Podávám mu hranolku a on bez váhání natahuje krček aby na ní došáhl... Zůstává sedět na místě, v drápcích chips a láduje to do sebe neuvěřitelnou rychlostí... sbíhají se další, ty už tak drzý nejsou, ale i tak, na každého se dostane :-) Ke konci přilétá ještě Kukubara - první kterou jsem na vlastní oči viděla. Je trochu podobná našemu ledňáčkovi, taky si přišla pro hranolku :-) bohužel v tuhle chvíli, už je můj mobil vybit, takže fotku nemám. :-( ale příště, příště, si už foťák nezapomenu :-))

s dohodnutím kitesurfu je to o něco těžší... volám na číslo, které je uvedeno na voucheru, ale hlásí mi to, že je číslo odpojeno... sakra... opět dělám věci na poslední chvíli a tak do vypršení voucheru zbývá 14dní... píšu do agentury, přes které je to zařizováno... po 5ti dnech žádná odpověď.

Ačkoliv to nesnáším, musím volat, nic jiného mi nezbývá. Slečna na druhé straně telefonu se hrozně omlouvá (asi tak 10x za těch pár minut - sorry syndrom je tu), že zapomněla odepsat a tak dostávám číslo a volám do kitesurf shopu. Týpek je Ozík a tak rozumnět mu po telefonu je docela záhul :/ naštěstí mě napadlo se na konci, ještě zeptat, zda-li mají webovky, protože ani na podruhé nemám pocit, že bych zřetelně rozumněla adresu. A tak si to chci, ještě ověřit na stránkách. A taky že jo :D slyšela jsem ulici sixty bay, ale byla to safety bay... a bohužel pro mě, obě existují...akorát, každá na druhé straně Perthu :)

Dostávám datum 20. února... takže si to vlastně tak nějak naděluju ještě podruhý jako dárek... k narozeninám :-)))

Ve čtvrek si beru volno (narozky) a razím do klubu, na další salsa lesson, tentokrát jiný klub a

musím říct, že to bylo lepší... nejenom že se chytám líp podruhé, ale i proto, že tam bylo daleko míň lidí a tak je to tak nějak všechno jednodušší :) poté se scházím s Jirkou, Michalem a Tínkou v Deenu, kde pokračujem. Tentokrát ale je kapela nějaká divná a nehraje úplně tak jak bych si představovala, takže to zhruba v půl jedné balíme a rozcházíme se domů.

Sobota - konečně mě čeká kitesurf. v 10 h mám sraz na Barrack st. Jetty s Gokhanem a jeho přítelkyní. Jedeme autem, což je mnohem pohodlnější než cestovat vlakem a autobusem hodinu. :) Jsou to Turci, a tak klasicky čekám půl hodiny :D (nejhorší je, že mě to už ani nerozhodí :D) Ještě ke všemu to nemůžeme najít (ale nakonec díky mapě v Iphone - je to již po několikáté co nám zachránil kůži :)) se dostáváme na místo. Hodina začíná ve 12 a my přijíždíme 11.59 :-)) A tak se hlásím u nějakého blonďatého týpka, předávám voucher a prý se mám převléct a počkat si na svého instruktora. :)a tak čekám... dostávám mladého kluka s ortézou na noze, jménem Ben. Tak si dělám srandu, že by ho možná něměli pouštět k  zákazníkům, aby neutekli dřív než kite zkusí... na první pohled to hned vypadá na bezpečný sport :-D

Nicméně maminko, bezpečný sport to opravdu je, do té doby než se snaží někdo vyskočit 15m vysoko, udělat salto i s kitem a bezpečně přistát zpět :-D viz. http://www.youtube.com/watch?v=M1N6_Spizvk

Konečně se odebíráme na pláž, je to taková menší zátoka, vody tak max. po pás a všude kam oko dohlédne jsou kity... bože to je pohled. Už teď mi srdíčko bouchá vzrušením :) Nejdřív dostávám malinkatý kite (2m) abych si vyzkoušela, jak se s tím zachází a řídí se to. Už jen to je neskutečná prdel, zjišťuju, že nejjednodušší je to řídit ze sedu, do toho se vedle mě řehtá Ben, protože se snažím otáčet madla, jak při need for speed :-D což pochopitelně nefunguje. :) a tak si sedá za mě a ovládá moje ruce zatím co já držím kite... už teď cítím, že to mezi náma jiskří jak fireworks na Australia Day. :)

Asi po půl hodině, útoků kitem na všechny, kdo byli v mém blízkém okolí, je prý čas přestěhovat se do vody a zkusit větší kite... loučím se s Benem a říkám mu, ať si mě vyzvedne v Africe, tohle nemůže dobře dopadnout :-D

Vesta, Kite pás, přivázat, zapamatovat si jak se odepnout třemi různými způsoby od Kite a hurá do vody. Odcházíme tak 15m od břehu, vodu mám pořád po kolena... uuuu.. kite je ve vzduchu, citím vítr jak se opírá a tahá mi za madla... ten pocit... je nepopsatelný... blíží se to volnému pádu při tandemu... vítr vás ovládá a hraje si s vámi jak se mu zlíbí... a přesto... stačí jeden malý pohyb a dokážete změnit směr a ovládat vítr vy... učím se jak zvednout kite z vody když spadne, když jsem si konečně jistá... jdeme na to. Ben mě pouští, chytám vítr a nechávám se táhnout vodou směr břeh :-) připádám si trochu jak na bodyboardu, když chytnu vlnu... já ho řídím, já ho řídím křičím a směju se na celé kolo...křižuju vodu a dostávám se blíž a blíž ke břehu. stále sleduju kite nad sebou...

slyším Bena křičet... trvá mi dvě vteřiny zjistit proč :D kouknu před sebe... břeh už je zatraceně blízko... pouštím madla... stále mě to táhne... odpojuju přední lanka kitu... plác... kite je na zemi... a já jsem 10cm od břehu :-D nehorázně se řehtám... chci znovu, chci znovu... :-D

Za sebou slyším křičet Bena... you are crazy... i love it :-)) prý to byla ta nejzábavnější hodina, co kdy v životě měl :)

bohužel pro mě, hodina končí :)) (ne na dlouho, musím si zaplatit další lekci a to co nejdřív:-)) se svítícíma očima a hubama od ucha k uchu se vracíme zpět...domu se mi ještě nechce... chci zůstat fotit, koneckonců je tu na co koukat. Gokhan s přítelkyní odjíždí, mají v plánu nějaký výlet a vrátit se až druhý den. Přemýšlím nahlas jak se dostat domu :/ autobusy tu totiž poslední jedou tak kolem 4, což je za 10min. a to je na mě moc rychle. Ben navrhuje, že když mi nebude vadit zůstat další dvě hodiny (má ještě jednu hodinu kitu) vezme mě domů autem. Váhám jen chvíli :) nabídka zůstat tu je příliš lákavá... :)) loučím se s Gokhanem, beru foťák a mizím znova k vodě s Benem a jeho dalším klientem (kluk co celou základku nemohl chodit, teď chodí i když špatně, ale chodí.) Vypráví nám, že na střední vyzkoušel 15 různých sportů... jen proto, že konečně mohl :) Teď se učí na kitu... má speciálně upravené prkno, aby mu nespadlo z nohou... tomu řikám, užívat si života plnými doušky... respekt :)

Víc jak hodinu fotím... přes hledáček ve foťáku, vidím přejíždět někoho, kdo nemá zapnuté jištění... idiot řikám si... ortéza na noze... počkej toho znám :)

Ben si nemohl očividně pomoct,prostě na to prkno vlézt musel i když by ještě neměl, je to jak droga... Možná i to je důvod, proč má na zádech vytetovaný chemický vzorec adrenalinu :) v jeho případě, to vystihuje vše.

Hodina končí, Ben balí věci, háže je do svého obřího auta (člověk má pocit jak kdyby řídil traktor) a jedeme dom. Nakonec končíme na večeři v restauračce poblíž nás a nějak se nemůžeme rozloučit :) ... svezení domů se protahuje do ranních hodin :-D

V neděli se konečně koná oslava mých narozek... dokupuju poslední věci a využívám Bena jako taxi :) maso je už dávno naloženo, teď jen zpracovat 2 kila brambor na bramboráky. Kupodivu je Ben zná... kdysi je ochutnal přes nějakou českou kamarádku :D prý jestli v čechách jíme jen bramboráky, když to každý tady dělá :-D

... ono upřímně řečeno, komu by se tady totiž chtělo dělat se svíčkovou :D

oslava na 3, takže v půl 4 se to začíná slejzat :-D jo, už tady chytáme ty australské manýry. Od kluků Aleše a Karla dostávám kytičky - čímž mi udělali kluci ohromnou radost... ČESKOU Tatranku (nemůžu věřit vlastním očím) :) a klaksonek na kolo od Lukyho plus dárek od Jáni s Jiříkem publikovatelný až po 10té večer :)

Odpoledne jsme vedli zajímavou konverzaci s Benem, jak Australani nic nevydrží když pijou oproti nám Čechům... no předvedli jsme se v tom nejlepším světle :D v 8 všichni na kaši...někteří tak, že nemohli chodit...nebudeme jmenovat, ale všichni tady víme :D no a kdo to zachraňoval... Ben s autem...

zahrál si trochu na taxikáře samaritána a všechny poodvážel domů...

Tak to by bylo asi tak všechno k tomu, kdo vydrží dýl :D

Párty to byla perfektní, škoda, že si někteří z nás nepamatují vše a nebo taky nic :D

A hlavně díky bohu, že není moc (skoro žádné) fotky :)

No a já ještě jednou děkuji moc všem, kteří se na mém dárku podíleli, protože jsem nečekala, že kromě cenného zážitku z kitu v mém životě přibude ještě něco o fous cennějšího :-*