krok do neznáma...
Kdo by to do mě řekl… v Čechách by mě nikdo nedonutil…ale tady…řikám si ok…zkusím to.
O čem mluvím? O návštěvě kostela… Jo (moje spolubydlící z Keni) mě uháněla už několikrát, po našem rozhovoru. Otázka v co věřím…a odpověď, že rozhodně ne v něco co mi nemůže dokázat, jí moc neuklidnila :D Navíc tohle téma mě vždycky dostává do varu :)
A tak protože už máme jen pár společných dní, než se odstěhujeme každá jinam… konečně polevuju a jdu s ní.
Dnes mají nějaké session jen pro ženy. Přijíždíme k budově, která by kromě toho, že je to kostel, mohla být klidně i Bottle Shopem… Hrozně moc lidí všude… první naše kroky směřují k paní na vozíčku u dveří… bylo mi taktně naznačeno, že jí musím pozdravit a chvíli se s ní pobavit… stále se rozhlížím… vy jste tu nová co? Jo: „jj, je tu poprvé!“ tak se těším, že vás zase uvidím. Mlčím. Usmívám se. Jo: „jo to ona příště přijde, poklepává mě po ramenou se širokým úsměvem“ já jsem si jistá, že ne J
Zatím to tu vypadá jak na menším koncertě… podium, židličky se stolečkama…ženské krafou…
Začínáme. Je nás tolik, že se musíme přesunout do větší místnosti… Jo, běží a to doslova, zabrat přední řadu… ok, tak tady už to začíná vypadat jak v kině :D kam já to vlezla?
Usedáme uticháme… na podium leze paní a vítá nás… se slovy… řekněte hello svému sousedovi a seznamte se a popovídejte si… sedím, ruce založené… no to tak… určitě tě všichni na povel poslechnou, probíhá mi hlavou…
Jenže vono JO… vidím před sebou lidi jak se otáčejí k sobě a začínají si povídat…vlastně celý sál kromě mě tak činí… padá mi pusa… no ty v…e
Pomalu se otáčím, vedle mě sedí slečna, co je na tom asi jako já… ve chvíli kdy se naše pohledy setkají, začneme se nervozně usmívat… hi… lámu ticho s debilním usměvem na ksichtě…hi… ticho… začíná mluvit… kývu… sakra ta věta končila otazníkem. Jenže já nerozuměla ani slovo… japonský přízvuk převládal nad angličtinou… ééé….jsem tu poprvé zkouším… já taky ozývá se… uff, tak mi to prošlo J
Za chvíli jsme přerušeni a uticháme… před tím, než nám paní na podiu, začne vyprávět, proč začala věřit v Boha, je čas se pomodlit… všichni sklánějí hlavy dolu a zavírají oči…. Pochopitelně kromě mě J rozhlížím se kolem sebe, pomalu, tiše, snažíc se otočit k zadním řadám, jestli i oni mají zavřené oči…. Už jste se někdy snažili otočit, bez otočení těla? Tak tiše, aby ani ten vedle vás nevěděl, že se otáčíte? Jde to blbě :-D a navíc otočit se tak, aby ani člověk na podiu nezaregistroval ze se hýbete…což je dost problém, když sedíte v prostředku, přesně naproti a jste jediný kdo se kolem sebe rozhlíží jak u vytržení, zatím co, ostatní jsou jak sochy :D
Ámen..rychle se otáčím zpět J
Poté následuje 2h vyprávění, kdy se na podiu střídají dvě ženské, vyprávějíc jejich životní příběhy a cestu k bohu.
Konečně chápu, proč.
Každý máme svoje problémy co nás trápí…ale každému z nás, pomáhá problémy překonat něco nebo někdo jiný.
Když mám problém je to Zůza, za kterou jdu a tím, že si s ní můžu popovídat, překonávám to co mě trápí nebo čeho se bojím. Protože vím, že mě vyslechne, poradí a nebude mě soudit.
Ty, které stály ten den na podiu…. Nikoho takového neměly, aspoň ne v tu dobu, kdy potřebovaly pomoct. Potřebovaly aby jim někdo dodal sílu/pocit že vše zvládnou, že jejich blízcí se opět uzdraví a že je na blízku někdo kdo je má rád.
Ať už je to pocit vsugerovaný či ne, každopádně jim to pomáhá.
Věří, že Bůh je s nimi, ať se rozhodnou jakkoliv, ať se stane cokoliv, Bůh to tak chtěl a má je rád.
Kolikrát v životě, jste řešili jestli TO šlo udělat jinak? Nespočetně krát… aspoň co se týče mě.
Ale pro lidi v sále, je řešení jen jedno. Bůh to tak chtěl a měl důvod, dobrý důvod, když se to a to stalo.
Nebudu říkat, jestli je to dobře či špatně zdůvodňovat si věci zrovna takto, to nenáleží mě a ani vám, ale napadá mě, že je to vlastně jedno, pokud jim to pomáhá překonat problémy, které mají a věci které je trápí.
A ono očividně ANO.
A tak mě vlastně napadá otázka…
Kdo je na tom líp?
