Dublin - den pátý - nákupy a odjezd
ÚTERY – 24.11.2009 – aneb nákupy, nákupy, nákupy
Vyrážíme až po 11h. Ačkoliv PENNYES otevírá už 10
(já se na nákupy až tak netěšila a tak nebylo kdo by ostatní honil) J
Jo kdybych věděla, co se bude zbytek dne odehrávat vstala bych daleko dřív. J
No a zatím co Kt fotí dveře :D a obíhá znova kostely. U nás už je to pak jen zcela nekontrolovatelné EURO EURO EURO EURO :D
A protože, lidí je tu vážně víc než dost a už mi lezou krkem, navíc jsem hladová jak pes, začínám být i sprostá..je vážné dobře že mi tu nikdo nerozumí aneb: Di do řiti.. debile J
Cestou mezi malým Pennyes a velkým Pennyes jsme nuceny zastavit se na oběd – což nás lehce zdrží.. aneb co všechno jsem za tu dobu mohly mít :D
Tentokrát navštěvujeme místní čínu a můžu říct, že vážně dobré, navíc dost odlišné od toho v Čechách.
No a vzhledem k tomu, že jsem si celou dobu co Z tvrdila, že budeme potřebovat zpět zavazadlo navíc klepala na čelo, už teď musím uznat, že jedna taška navíc vážně tak scestný nápad není.. a tak jednu zakupujeme..
A jedeme dál.. :D
Aneb mé NENAKUPOVANI se ubírá zcela opačným směrem :-D než bych očekávala..
Z se pak ten den ještě podaří ztratit „muffina“ i s botama a tak je nucena koupit si ještě jedny.. a podle jejích slov: mám vážně štěstí že Bl mi svěřila jen to :-D
Zhruba už kolem 3 odpolední jedu už jen na KREDITNI KARTU :-DDDDD
Jediné štěstí – jestli se to dá tak nazvat je, že zavírací doba je už v 6h! A tak ačkoliv bych vážně ještě nakupovala, nezbývá než přiznat, že Z měla pravdu a nákupy jsme si neměly nechávat na poslední den. Je toho totiž ještě spousta, co jsme chtěly a měly koupit. J
Cestou ještě zjišťuji kde je zastávka AIRCOACH, abychom se dostaly na letiště a to zcela kuriozně. Aneb, když nemůžete zastávku najít, jedinou možností je prostě běžet za autobusem.. a nebyla bych to já, se svým štěstím, abych autobus nepotkala ve spodní části O´Connell a neběžěla za ním až úplně nahoru kde měl zastávku.LL
Cestou domů, ještě přehazujeme za deště nakoupené věci z totálně rozmáčených papírových tašek do koupené tašky – aneb jak Z poznamenala: to je nápad používat papírové tašky v Dublinu J
Káťu zanecháváme v ovečkárně na pospas vlastnímu osudu a peněžence.. Z už ani dovnitř nejde a čeká venku a já jdu pro tričko a snažím se nedívat napravo nalevo, protože vím, že bych to tam jinak celé vykoupila J mít kreditní kartu, se jeví v Dublinu jako hodně nebezpečné a nešťastné řešení. J
I Káťa, která nejdřív prohlašovala, že chce taky jet studovat do Dublinu, aby tu mohla nakupovat, své rozhodnutí velmi rychle po návštěvě PENNEYS mění.. všechny se do jednoho shodujeme, že tady bychom vydržely nakupovat daleko déle, než nám naše peněženky a účty můžou dovolit.
Se Z pokračujem do Net Cafe přidat zcela nečekaně k letence jedno zavazadlo :-D
A pak už si se Z říkáme jen závěrečné měla jsi pravdu J Každá z jiného důvodu J
Večer už pak jen balíme, přebalujem, vážíme, převažujem, přendaváme a tak tašky, které na začátku zcela neomylně měly systém, ho po 5tém přebalování ztrácí a už je to jen slušný mrdník. J
A protože jsem ráno dostala velmi inteligentní nápad nejít spát (těžko říct, kde se to ve mě vzalo) holky se toho pochopitelně chytají (tentokrát to totiž nezavání volným večerem J) a tak balíme i naše spacáčky a luxusní 5ti denní ležení a zjišťujeme, že pokoj holek, není ve skutečnosti zas tak malý jak se prve zdál.. J
A tak poté co máme dokonce i sbaleno, přemýšlíme jak krátit čas, takže zkoušíme mytí, jídlo, čtení, poslední povídání s holkama – prostě jakkoliv si ukrátit to čekání do 3h ráno než nám pojede bus na letisko.
A poté co už ani téma Edward neodvrátí to, že Marta a Terka si chtějí jít lehnout odebíráme se o patro níž do obýváčku, kde bivakujeme až do půl 3.
A ačkoliv jsem si myslela, že to bude k nepřežití a bude se mi chtít strašně spát – kupodivu se mi ani nechce a konečně můžeme v půl pomalu vyrazit na bus, obtěžkáni zavazadly 10 plus 15kg každá J..
Na zastávce potkáváme další noční nešťastlivce, kteří taky v tuhle nekřesťanskou hodinu musí někam letět s obrovskými kufry a protože ranní hodina nahrává různým hláškám a ačkoliv byly myšleny ve vší slušnosti je fakt, že to tak úplně nezní a tak hláška typu – je to plný pennyesu (kufr) – tak získává naprosto nový rozměr.. :-D
Pro některé taxikáře už noc zjevně taky pokročila a tak naprosto nepochopitelně a nepochopen všemi zúčastněnými zastavuje na autobus. zastávce, jestli jako někdo nechce svést na letiště (no těžko říct jestli tam vážně čekáme jen na něj J).
Konečně autobus přijíždí a tak rveme bágly a tašky do zavazadlového prostoru a necháváme se odvézt až na letiště a tam teprve ta pravá sranda začíná.. ale o tom vám já vyprávět nemůžu – protože o tom co se odehrávalo po další dvě hodiny víme se Z jen z doslechu.. a tak bude lepší přenechat vyprávění Kátě :-D
A tak se vrátíme v ději trochu zpět…
Tak nastal poslední den, respektive poslední noc našeho pobytu a my musely sbalit saky paky, konkrétně tuny nakoupeného nového prádla a nespočet pyžam a vyrazit na letiště.
Letadlo nám letělo v 06:25, což na první pohled vypadá jako docela rozumný čas, ale když vám dojde,že musíte být dvě hoďky před odletem na letišti, najdete si kdy a odkud vám jede air bus, tak zjistíte,že už to tak dobře nevypadá a že nemá cenu snažit se o něco takového,jako jít třeba spát.
Mimochodem, ty dvě hodiny předem,se ukázaly jako docela chytrá věc,jak jsem měla v brzké době šanci poznat.
Autobus na letiště nám měl jet v 03:15, což bývá občas docela fajn čas, když je ovšem člověk obklopen litry alkoholu a na místě,kde zábava je v plném proudu. My však byly odkázány na sedačku v obývacím pokoji a tak zatímco španělská spolubydlící,šla vesele v půl třetí v noci vyndat prádlo z pračky( španělé mají trochu jiné chápání času,jak nám bylo vysvětleno) my bojovaly se spánkem a čekání se nám zdálo nekonečné, teda asi až na Blanku, která až do poslední minuty čekání,četla už po páté( ne, popáté, to vlastně byla Terka, Blanka teprve prvně,no ale nemá k tomu moc daleko:) čtvrtý díl ságy Twilight – pro ty co netuší, přiblížim - vlkodlaci,upíři,rozbřesk,záblesk,stmívání,svítání atd. no co vám budu povídat,se Zuzkou jsme byly nekompromisně označeny za losery, že jsme nepropadly kouzlu vybledlého mladíka a nemáme každou knihu načtenou tak aspoň třikrát. Jestli mohu říct něco na svou obhajobu, tak si to asi přečtu, ale jenom jednou:)
No nic,tak stále čekáme, možná tomu nekončícímu čekání přispěl i fakt, že někdo, jehož nebudu jmenovat,ale jeho křestní jméno začíná na Z, neustále zarytě tvrdil, že jsou dvě hodiny a to ne z důvodu, že by se jí snad zastavily hodinky (pro ty, co se nechytaj, na přání dovysvětlím)
V 02:45 jsme vyrazily na autobus,nejlepší čas na noční procházku po Dublinu,ne vážně,bylo hezky,nepršelo:)
Přijel autobus a tady nastává ten zlomový okamžik existence mé peněženky, cesta na letiště totiž stála sedm euro, tak jsem vytáhla peneženku a zaplatila řidiči, jelikož jsme už tašky umístily do zavazadlového prostoru, držela jsem peněženku stále v ruce.
Asociálně po vzoru Blanky, která tento styl preferovala celý pobyt, jsme si sedly každá sama. Položila jsem bundu na sedačku vedle a nenapadlo mě nic lepšího, než položit peněženku na ní. Nejspíš jsem byla tak vyčerpaná, že jsem jí prostě nemohla dát do tý kapsy,jak se mě na to už několik lidí ptalo.
Ještě si říkám, budu mít na tý peněžence ruku,aby mi nespadla nebo mi jí někdo nevzal. Během cesty jsem usla a probudila se až když jsme přijížděly na letiště. Popadla jsem bundu a na peněženku úspěšně zapomněla, šla si vzít tašku do zavazadlového prostoru a vyrazily jsme směrem k letišní hale.
Když jsme úspěšně vše našly a prošly check in, všemi kontrolami,svlékly bundy,boty, vytahovaly deštníky aj. dorazily jsem na místo gate 86 nebo tak nějak,číslo už si přesně nepamatuju. Seděly jsme na lavičce a zmerčily jsme, že opodál se nachází stánek s oříškama a mandlema v čokoládě, řekly jsme si, dáme finance dohromady a něco zakoupíme.
Rozepnula jsem tašku, že jako vytáhnu svou peněženku, prohledala tašku a řikám si,že asi bude v kabelce,když jsem prohledávala kabelku, říkala jsem si,že bude v kapse od bundy,ale tušila jsem, že nebude, najednou mi došlo, kde přesně se ta peněženka nachází.
Mocně jsem polkla a sdělila to holkám,ty na mě chvilku zíraly a já mezitím přemýšlela co budu dělat. Budu muset nějak kontaktovat linky air coach bus,ale jak. Blanku napadlo,jestli na ně není číslo na jízdence,bylo a tak mi svitla aspoň malá naděje. Jenže tradičně se mi vybil mobil, tak mi Blanka půjčila svůj,který už měl s baterkou taky na mále, ať si do něj dám simku. Zavolala jsem na číslo a v duchu si připravovala,co jim tak asi budu řikat, vzal mi to přístroj ,který mi sdělil,že jestliže mám tenhle problém, mám zmáčknout jedničku, jestliže snad jiný, mám zmáčknout dvojku, zmáčkla jsem dvojku a přístroj mi sdělil, že momentálně žádné informace neposkytují, že až od šesti hodin ráno.
Položila jsem telefon a řekla holkám, že se teda půjdu zeptat někoho od aerolinek, jestli by mi nepomohl. Vzala jsem si sebou pas,letenku a mobil a vyrazila. To ale znamenalo vrátit se tak přibližně kilometr cesty přes všechny gaty zpátky. Jelikož všechny informace byly uzavřeny,šla jsem zpátky ke kontrolám a oslovila jednoho pána od aerolinek, jestli by mi mohl pomoct, když jsem mu vše vyložila, zvolal ,,oh my god!´´čímž přivolal zájem dalších lidí od aerolinek, naštěstí i pána, který mi řekl kam mám jít, koho se zeptat a dal mi na letenku propouštěcí razítko.
Tak jsem vyrazila, přešla jsem celou letišní halu a vyšla ven před letiště, zamířila ke stánku air coach bus, kde stál nějakej frajer, všechno jsem mu řekla a zeptala se,jestli je může nějak kontaktovat, on že nemůže,ale že prý když jsem jela autobusem v 03.15,tak ten tady bude v 05:30 a ať na něj počkám, jelikož je pravděpodobné, že tam ta má peněženka bude.
Slyšela to paní od aerolinek, která šla okolo a ptá se mě čím letím a v kolik,odpověděla jsem ,že Rainair v 06:25 a že gate zavírá 05:55, paní se divně zatvářila a povídá mi,že to nemám šanci stihnout,jelikož kontroly zavírají dvacet minut před uzavřením gatu, tak já na to,že ale když autobus přijede v 05:30,že mám stále ještě pět minut k dobru. Paní se na mě podívala vzala mi letenku, něco do ní napsala, podepsala, podala mi jí a pak řekla úžasnou větu, že až přijede ten autobus, že ho mám ,,zčeknout´´ a pak nasadit sprinta, nedívat se vpravo vlevo, mávat před sebou tou letenkou a co nejrychleji utíkat.
Myslela to asi dobře,ale hrozně mě tím vystresovala. Poděkovala jsem a chtěla zavolat holkám, že budu muset ještě hodinu čekat na ten autobus, jenže hádejte co se mi nepřihodilo?Mě se nezkopírovaly kontakty. Tak tam tak stojim,nevěřícně koukám na displej mobilu a říkám si jestli mi to stojí za to, že vlastně v tý peněžence toho tolik není, 60 euro,které si Blanka nechtěla vzít za výlet a chtěla je radši v korunách, že já jí je hned nepodstrčila, no a pak řidičák a isic.
Tak tam tak stojim,pak chodim od jednich dveří ke druhým a čekám, čekání je totiž moje oblíbené hobby,jak jste si už jistě stačili všimnout a tak se v něm náležitě vyžívám.Vážně miluju čekání všeho druhu, ve frontách v obchodě,na tramvajenku, u doktora, na studijním oddělení - to mám nejradši, no a pak taky na nějaký dopravní prostředek jako třeba autobus.
Když už se blížil čas 05:30 šla jsem za pánem od air coach bus a ptám se jestli už to není nějaký z těch autobusů,co neustále přijížděli, ze všech směrů, pán, že musím chvíli počkat a že mi řekne.
Přesně v 05:30 přijely tři autobusy najednou a frajer mi povídá,že prý jeden z nich to bude, tak jsem se na něj s hrůzou podívala a on že to bude asi ten první.Asi? a on že určitě,tak jsem se rozeběhla k zastávce autobusu a v hlavě si promítala následující plán,až se dveře otevřou naběhnu na řidiče, povím mu story o své peněžence a pak budu popřípadě křičet na cestující,jestli jí někdo nenašel a kdyby jí snad někdo našel a měl neblahé myšlenky si jí ponechat, začalo by v něm hryzat svědomí,zvlášť kdyby viděl mé srdceryvné vystoupení a peněženku by mi s radostí odevzdal zpět.
Jenže situace byla poněkud jiná, dveře autobusu se otevřely, v nich vystupující řidič a za nim už všichni cestující, tak jsem se držela plánu, naběhla na řidiče, odvyprávěla mu celou story o mé malé nebohé peněžence a on na to,že ať nechám všechny nejdřív vystoupit a pak, že se tam spolu půjdem podívat. Můj perfektní do detailu vymyšlený plán byl rázem v tahu.Tak jsem aspoň ostřížím zrakem pozorovala vystupující,jestli náhodou někdo z nich ji snad nedrží třeba v ruce nebo se netváří aspoň podezřele. Napadlo mě ještě, že bych se mohla každého ptát zvlášť,ale tento plán,jsem už nestačila zrealizovat,jelikož vystupovaly moc rychle prevíti.
Vešla jsem s řidičem do autobusu a koukala jsem po zemi a pod sedadla, jelikož jsem měla pocit,že jsem jí tou bundou musela shodit, řidič se šel kouknout k prostředním schůdkům u dveří, kde taky nebyla a tak jsem začala propadat chmurné náladě, řidič se mě ptá,kde jsem seděla,povídám,že někde v pátý řadě a šli jsme projít všechny sedačky a teď to přijde, na jedné z nich ležela má malá opuštěná peněženka. Nemohla jsem tomu uvěřit, připadala jsem si jak ve filmu, no takhle jsem si připadala teda už delší dobu,tak přibližně od čtyř od rána toho dne, no a chtěla jsem obejmout toho řidiče a dát mu třeba pusu na tvář,jak tomu v takovýchto situacích v těch filmech bývá. No radši jsem to nepodnikla a místo toho nadšeně poděkovala. Poděkovala jsem taky pánovi od air coach bus,který už na mě čekal u dveří a ptal se jak to dopadlo. No a podle rady paní od aerolinek jsem nasadila sprinta a mávala před sebou letenkou.
Doběhla jsem k pasové kontrole,kde jsem předběhla přibližně padesát lidí,podběhla pod zábranou a strčila chlapíkovi letenku a pas ke kontrole, on přejel kód na letence a přístroj začal agresivně rudě blikat, chlapík se podivil a já opět spustila s vysvětlováním, pustil mě dál a já běžela k detektorům, jenže za mnou nějakej maník od aerolinek,co mě chtěl nejspíš sundat k zemi a říká mi jestli jako nevidim tu frontu,tak povídám, že jsem si té fronty všimla, podala mu letenku a začala opět vysvětlovat a že mi za chvíli zavřou gate, on koukl na letenku pokýval hlavou a sdělil řadě rozzuřených lidí a paní u detektoru ať mě pustí,že jsem zvláštní případ, v hlavě mi proběhlo,že to já vážně jsem, poděkovala jsem a vyrazila ke gate 86.
Nasadila jsem indiánský běh a do toho mi volá neznámé číslo, říkala jsem si, kdo to může být, že volá v takovouhle dobu, ne dělám si srandu,věděla jsem, že to bude Zuzka, když Blance jsem mobil odebrala,už o mě měly holky moje měly strach a tak zavolaly,byla jsem akorát kousek od nich u gate
Zbytek cesty už probíhal nezáživně... Já s Kt jsme vytuhly v letadle, Z se prý nevyspala, protože si prý neměla kam dát nohy... no kdo ji zná, chápe jak nám to s Kt muselo znít... J
Přílet taky standardní, dokonce žádné zpoždění, zavazadla taky všechny...
Pak už jen hledáme v metru spacáky a hyg.taštičku, aby mohla Kt vystoupit a naše cesty se rozdělují.
Kt se jede vyspat a já se Z k ní, přebalit věci (máme to totiž všechno dohromady) a pak taky spát. J
Po sléze pak ještě volá Kt: JÉÉÉ HOLKY JÁ MÁM SVÁTEK J
