život vzhůru nohama

Cesta do Betléma je docela prča, tak za prvé, dle googlu víme (díky za něj – haleluja) jakým busem máme jet, jenže když dojdeme na tu zastávku, tak to číslo tam nikde napsaný není. Takže si dáme trochu té paniky, jako že žádné takové číslo nejede a jak se tam teda dostanem…bla bla… pak si všimnu opodál sedícího týpka, tak se ptám jestli odsud jede bus do Betléma a on, že ne, že musíme asi o 10min výš a tam jede nějaký autobus, ale budem muset přestupovat. No to se mi zas moc nechce. Takže se dohodnem, že těch pár minut než má jet ono číslo nikde neznačené, počkáme. No a fakt, za chvíli už ho vidím a zastavuje na té zastávce, kam nás google dovedl.  (Proč tomu tak je, jsme si potvrdili večer s domácíma – je to palestinský dopravce a tudíž na izaelské půdě nejsou busy značené) Trochu blbárna, ale budiž.

Cesta trvá busem asi 30min a už z dálky jsou vidět vysoké betonové zdi, kterými je Palestina ohraničena. Cestou dovnitř nás nikdo nekontroluje. Vstup s autem na palestinské území není doporučeno – vzhledem k možnosti útoků. V případě jakéhokoliv incidentu, vám škodu nepokryje ani pojištění. Je brzo ráno a obchody se teprve otvírají, trhovci vykládají své zboží a my stoupáme do prudkého kopce směr chrámu Narození Páně.

Kostel je díky průniku vody, která kostel narušuje v rekonstrukci. Zatím jsem za celou dobu nepotkali jediného turistu, je to trochu divný pocit, ale říkáme si, že je prostě ještě brzo.

Za chvíli už se však kostel začne plnit různýma skupinama věřících, který se v určitých částech kostela kumulují dohromady a zpívají.

Dál navštěvujem Mléčnou jeskyni – Milk Grotto – v téhle jeskyni se údajně ukryla svatá rodina na útěku před vražděním neviňátek. Podle legendy tam Panně Marii ukáplo mateřské mléko a zbarvilo skálu doběla – odtud název Mléčná jeskyně. Ženy se sem chodí modlit za svoje narozené i nenarozené děti a prosí za vyléčení neplodnosti či jiné problémy spojené s mateřstvím.

Než si vše prohlédnem na náměstí už je mezitím skoro dostaven vánoční strom

a my zaregistrujem v kopci náměstíčka Starbucks – ne, že by jsme byly takové magorky a musely v každém městě v cizině do starbucks, ale náš kamarád Martin v jednom pracuje a tak mu chce Zůza vyfotit jak vypadá taková prodejna v Palestině. Jak později zjišťujem, oficiálně v téhle zemi žádná prodejna Starbucks není a tak si palestinci vyrobili prostě svojí :-D Jak jinak, je zde samozřejmě plno.

Pak už jen procházka přes již otevřené tržiště zpět k autobusu.

Cestou se zastavíme ochutnat nějaké místní sladkosti – nejvíc nám chutná věc z nudlového těsta s kozím sýrem a pistáciemi

 a bavíme se s místním mladým prodavačem, proč Izraelci zabírají území a jestli může cestovat. Kostrbatou angličtinou se snaží vysvětlit, že bída je zde velká (patrná na první pohled i laikovi) a, že vystudovat na vysoké škole účetnictví nicméně nemůže sehnat žádnou práci a tak již 5let pracuje v tomhle obchodě se sladkostmi. Povídá, že se nemají jak bránit, protože nevlastní žádné zbraně a Izrael kousek po kousku zmenšuje jejich území. V očích zahlédnu rezignovanost, smutek a touhu poznat lepší zítřky. Po tomhle rozhovoru odjíždím s rozporuplnými pocity z téhle země. Nechávám za sebou všechny, kteří nemají to štěstí jako já, opustit tohle betonem obehnané zmenšující se území, bez možnosti navštívit spoustu hezkých míst, byť je mají nadosah.

Tentokrát na hranicích Palestina/Izrael zastavujem a z nám neznámého důvodu vystupují všechny ženy, jeden chlap a zbytek chlapů zůstává sedět v autobuse. Než se stačíme rozhodnout jestli vystoupit taktéž, tak se bus rozjede. Zastaví o pár desítek dál. Do busu nastoupí 4 ozbrojení muži v uniformách a jsou trochu zaskočení a překvapení, když narazí na nás. Nicméně proběhne kontrola pasů a dál si nás nevšímají. Poté co všechny zkontrolují – i všechny ty, co vystoupili z busu, dovolí jim zas nastoupit a pokračujem dál. Jaký význam tohle mělo a jestli jsme skutečně měly se Zuzkou taky vystoupit se nikdy nedozvíme. Domácí nám to neobjasní, protože dodržují pravidla, že by na území Palestiny vstupovat neměli. Realita je ovšem taková, že Izraelec na Palestinské území vstoupit může, Palestinec na Izraelské nikoliv.

Vystupujem opět poblíž starého města a vstupujem Jaffa gate dovnitř. Navštívíme David´Citadel, která ve skutečnosti není Davidovou citadelou a přilehlé muzeum. Odtud je krásný výhled na město z výšky.

Dál směřujem ke Zdi nářků a na tu jsem upřímně zvědavá nejvíc. Je to široké prostranství, rozdělené do dvou částí, levá část pro muže – podstatně větší než část pravá, pro ženy. Všichni chlapi musí mít na hlavě jarmulku, pokud žádnou nevlastníte, u vstupu jí dostanete. Uvnitř prostoru by se nemělo hlasitě mluvit a fotit. Realita je samozřejmě ovšem jiná. Tiše pozorujem jak se lidi modlí a strkají papírky s přáními mezi kameny. A nakukujem přes zeď do pásnké části, která je o dost zajímavější :-D vlasy spletené do copánků, jarmulky, klobouky, fraky… to vše je o dost zajímavější :-D

Odcházíme ze starého města, tentokrát branou, která je nejblíž Zdi nářků, uděláme pár fotek Olivetské hory s krásným měsícem v úplňku a vydáváme se poměrně dlouhou procházkou a obchůzkou směrem k Jaffa gate.

Poblíž Damascus gate se nachází ulice Ha-Nevi´im. Proč Zůza chtěla vidět tuhle ulici NEVIM :-D

Každpodábně přes ní se dostáváme do části Meashearim / Me´a Še´arim. Byla založena roku 1874 a je to 5tá největší jeruzalémská čtvrť. Ideální místo, kde můžete vidět ortodoxní židy, ve všech jejich krásných kloboucích a kabátech.

Pak směřujem už domu, kde jsme domluveni s našimi hostiteli, že půjdem společně na večeři. Respektive jen s Noamem, protože Maya odjela do školy do Haify. My by jsme rádi šli na něco typicky izraelského, ale prý jestli jsme vyzkoušeli humus a kebab tak už jsme zkusili v podstatě vše. Nakonec nás vezme na nějakou izraelskou studentskou polévku. Vypadá to, jak naše uzené knedlíky se zelím, akorát, že jsou zalité ve vývaru. Je to hodně nakyslé a zvláštní. Hezky si pokecáme a pak už do hajan. Ráno přesun do Tel Avivu, našeho posledního města.