život vzhůru nohama

Ráno posnídáme, pokecáme se stařičkou paní, která objela už skoro půl světa na kole a vyrážíme se podívat na Shrine of the Bab

Bohužel se tahle krása nedá vyšlápnout celá nahoru v jednom kuse… a tak nás pustí jen na první spodní terasu pak musíme nasednout do auta, vyjet ke kopuli, kde se můžem podívat dovnitř a do přilehlých zahrad a pak opět autem až nahoru odkud je krásný výhled na celou Haifu.

Vydáváme se směrem ke Galilejskému jezeru,  do národního parku Gan-Ha šlosa, z kterého jsem poměrně zklamaná. Neudržovaný park, který slouží převážně jako koupaliště. Jak přišel k tomu, že se stal národním parkem těžko říct.

A tak pokračujem radši dál, směr Jardenit, který leží na řece Jordán, kam se sjíždí křesťani, že širokého okolí, aby vykonali obřad křtu.  Po cestě na kraji silnice zaregistruju něco přejetého co je o dost větší než normální kočička. V rychlosti stihnu zaregistrovat akorát pískovou barvu a tmavé fleky… Nevim jak vy, jediné co mě v té chvíli napadne s flekama je gepard… hulákám na Zůzu jestli to taky viděla… no neviděla… :-D tak se jí to snažím popsat… s naprosto vážnou tváří se na mě podívá a povídá, že bych možná měla přestat jíst ty prášky na záda, že mi to nedělá dobře… :-D

O deset kiláků dál, mi Zůza povídá, hele jak se jmenuje ten pták co má takovej ten lalok pod zobákem… aniž bych spustila oči z vozovky, odpovídám že pelikán… A Zůza na to, že támhle jich letí několik :-D (někdo mi očividně uzobává prášky na záda). J

Nicméně pelikáni to vážně jsou a tudíž se vracíme opět k mému gepardovi…protože když Zůza mohla vidět pelikána, mohla jsem já vidět geparda :-D Zůza prohlašuje, že jestli to byl fakt gepard, tak za tmy tady už nikam nejde a možná ani za světla ne J a tak googlujem a nakonec se dobíráme k tomu, že to byla hyena… je podobně zbarvená a navíc skutečně v Izraeli žije, narozdíl od geparda.

Jardenit:

Pokud jste věřící je bod zájmu jasný…pokud ovšem nejste, je to zážitek i tak.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale je to jak když navštívíte nějakou sektu. Kam až oko dohlédne, táhne se řada bíle oděných postaviček, stojících ve vodě a čekajících až na ně přijde řada. Ano, až dva zmrzlý občané, drkotající zuby (protože už tam stojí několik hodin) odmumlají tu stejnou modlitbu, kterou zamumlali ten den už tisíckrát, potopili osobu do vody, vytáhli, vykopli na břeh a počkali na dalšího. Mezitím se na břehu ozývá několik hlasů v rauši, kteří s každým potopeným, volají Haleluuuja a thank you Jesus. Na tuto podívanou je vstup zdarma :-D

Po návštěvě Jardenitu směřujem do Tiberiasu – největšího města u Galilejského jezera, kde doufáme, že by mohlo být něco otevřeného, vzhledem k probíhajícímu šabatu.

V Tiberiasu to vyloženě žije a je tam rušno :-D

A tak zamíříme na promenádu, která je údajně nejrušnější a plná restaurací se zahrádkami

Najdeme otevřenou jednu :-D Ať žije šabat.

Ubytováni jsme tentokrát v Safedu u ortodoxní židovské rodiny. Při šabatu nesmí dělat nic…vařit, pracovat, používat jakoukoliv elektroniku a tudíž kontaktovat je můžem až po skončení šabatu, což je po 6té hodině večer.  A tak ještě chvilku čekáme venku, než bude náš pokoj připraven a zatím pozorujem ulice, které byť doteď prázdné se začínají plnit židy, oblečenými do roztodivných kabátů a klobouků. Většina z nich za sebou táhne kufr (později se dovídáme, že do Safedu díky jeho historii, se sjíždí na šabat spoustu lidí a po konci šabatu ho zas opouštějí).

 Vejdeme do takového paneláčku a sjedeme výtahem do -3. Zuzka brblá, že vždycky chtěla spát ve sklepě :-D Otevřenou se nám dveře do kuchyně propojené s obrovským obývákem, který je všude vykachličkovaný a je v podstatě nevybavený. Jediné co tu je, je gauč a plastový stůl se židlemi. Kolem pobíhají 4 děti ve věku 8,6,4 a 2 a na nás se usmívá mladá maminka, která čeká další malou nestvůrku :-)

Ukáže nám jednoduše zařízený pokojíček a z něho výhled, které neodpovídá patru -3 :-D

Btw. V místním měřítku těch pár stromů je les:-D

Skvěle si pokecáme a v 10 už se nám zavírají oči tak, že mizíme do hajan.