život vzhůru nohama

Ráno se rychle sbalíme a vyrážíme prozkoumat ranní Safed. Všechno je v podstatě zavřené a tak si užíváme akorát klidných úzkých klikatých uliček.

V zemi kde se snoubí 3 různá náboženství dohromady, je to složité. Volno má pořád někdo :-D Jedině židovská školo/školka funguje, neděle je pro ně totiž normálním pracovním dnem.

Pak už mizíme na cestu, dneska před sebou máme dost kilometrů, ze severního Safedu se přesunem až k Mrtvému moři.

Cestou zastavujem v Nazarethu, ačkoliv pro nás jako neznabohy to není zastávka úplně nutná, z historického hlediska je dobré ho navštívit, když už jste tu. Konec konců, je to jedno z hlavních křesťanských poutních cílů ve Svaté zemi. Podle Nového zákona byl Nazareth domovem Josefa a Marie a také místem kde archanděl Gabriel Marii zvěstoval, že zde porodí dítě.

Nejvýznamnější památkou je bazilika Zvěstování – Basilica of the Annunciation, která je postavena na základech dvou dřívějších kostelů (byzantského a křižáckého), což uvnitř i uvidíte.

No a pokračujem dále, tenhle týdenní výlet je nadupán trochu víc než by možná měl a tak není čas na žádný flákání J Dle rad Lukáše – kamaráda Honzy Hřebejka (kterému btw.díky za info co vše zde navštívit a největší dík za doporučení národního parku Bejt Guvrin) jedeme vnitrozemím a ne přímou cestou k Mrtvému moři podél hranic s Palestinou.

A zastavujem tedy v Honzou doporučeném parku Bejt Guvrin – Maresha N.P.– ten je opravdu rozlehlý a pokud se nechcete uchodit k smrti, dá se k jednotlivým věcem přesouvat autem.

Bet Guvrin – Maresha jsou zbytkou dvou starověkých měst, která byla vybudována na křižovatce obchodních cest vedoucích z Mezopotámie do Egypta.

Starší město Maresha bylo při asyrském tažení zcela zničeno v roce 701 př.n.l. králem Senacheribem. Zničenou Mareshu nahradilo město Bet Guvrin – dosud je zde k vidění třeba amfiteátr.

K vidění jsou tu obrovské barevné jeskyně

Dávno nepoužívané lisovny olivového oleje, pohřební jeskyně s malůvkami atd.

 Do hrobky se vchází po schodech vytesaných do měkkého, křídového vápence. Z vestibulu se otevírá hala, z které vycházejí tři pohřební komory. Nad kamennými lavicemi, které lemují stěny komor je řada hlubokých klenutých výklenků, do kterých se ukládala těla zesnulých. Po pohřbu byl výklenek utěsněn. Přibližně po roce byly ostatky vyjmuty a kosti byly uloženy do vedlejší místnosti.

 U Amfiteátru pak nalézám fíkovník a granátovník a tím pádem máme oběd vyřešený. Dokonce ochutnáváme i kaktusové plody – poučena vím, že tisíce malých drobných štětinek je třeba nějak chytře očistit, protože každá štětinka funguje jako trn. Jediné co máme po ruce jsou kapesníky – ne vážně to nestačí – bylo by třeba železných rukavic, aby jste v rukách neměli zabodáno tisíc a jednu jehličku jako já :-D dobrý nápad taky není snažit se rukou setřít to co na vás nalítalo a už vůbec není vtipný, když zjistíte, že nemáte ani pinzetu, protože díky tomu, že sebou máme jen příruční zavazadlo, jsme si nic takového přivézt nemohli. Takže rada zní, je lepší se na to vy…. a koupit si to v obchodě už očištěný – btw. Stejně to bylo pěkně hnusný :-D Ještě, že večer teplá voda zafungovala jak nejlepší pinzeta.

No a po téhle kráse už jen směr Arad, který je asi 15km od Mrtvého moře a kde máme domluvené další bydlení. Večer pak vycházka za jídlem do města a pak už do hajan.