život vzhůru nohama

 Sedím na úplném konci motorky „Go faster, faster!“ křičím do ucha řidiči, který se snaží prodrat zacpaným Bangkokem a zároveň nás nezabít dřív než mě doveze na autobusové nádraží. Kontroluji hodinky, snažíme se projet Bangkokem už přes hodinu a půl a mně za třicet minut odjíždí autobus směr Laos. Zadek už mám celý dřevěný, nohy jsem přestala cítit tak před hodinou, leží mi přes ně totiž 20kg krosna, kterou se snažím nevytlačit řidiče ze sedátka. Na hlavě mi sedí helma, co je tak o tři čísla větší a kdykoliv se pohnu, zakryje mi výhled. Je neskutečné vedro a já jsem na pokraji zhroucení.

Konečně se přede mnou objeví nádraží, je za pět minut čtyři odpoledne a autobus odjíždí přesně v celou. Snažím se rychle vrátit cit do nohou, tisknu 600 bathů řidiči do rukou a s výkřikem „You are awesome!“ mizím v labyrintu místního nádraží. Ještě že jsem si zjistila, kde je nástupiště č. 91. Dobíhám, autobus už je na místě. Házím batoh do útrob autobusu, rychle kontroluji, jestli se mnou pojedou taky nějací „bílí“. Dalších šestnáct hodin totiž strávím tady a bylo by fajn mít si s kým popovídat. Nastupujeme, sedím v zadní části autobusu a všechny hlavy jsou otočené na mě. Zubí se na mě čtyřicet čtyři Thajců. Jsem v autobuse jedinou běloškou, připadám si trochu jako v ZOO a tak jen nesměle vracím úsměvy.

Po šestnácti hodinách vystupuji na hranicích Thajska a Laosu. Od překročení mě dělí akorát 50m široká řeka a hodina do otevření hranic.

Čeho si tu lze všimnout na první pohled je, že nikdo nikam nespěchá. Život tu plyne v hlemýždím tempu, den za dnem. Podle toho i vypadá další cestování po Laosu. Desítky hodin strávených v autobusu na polorozpadlých silničkách klikatících se horami, desítky hodin, jež by v Čechách zabraly jen zlomek času, a přesto se tu nikdo nerozčiluje. Všudypřítomní místní se nepřestávají usmívat a mniši neváhají ani minutu chopit se šance promluvit aspoň pár vět s cizinci a procvičit si tak svojí angličtinu. Jsou jediní, kteří se s vámi pustí do diskuze delší než té o počasí. První tři dny mého pobytu se nechávám unést se skupinkou dalších turistů do deštného pralesa poblíž města Huay Xai. Cílem je kromě přejíždění v sedácích mezi údolími a stromovými domečky, kde bydlíme, zahlédnout aspoň na pár chvil gibbony, kteří tu žijí. Dotěrné pijavice nám šplhají po botách při každém kroku a tak je téměř nemožné užít si v klidu kouzla pralesa.  

Na konci pobytu nás náš průvodce bere do místní vesničky, odkud odjíždíme auty. Tají se mi dech, vesnice přede mnou je jak vystřižená ze starého filmu a rázem mám pocit, že se ocitám stovky let zpátky.Místní děti tu moc hraček nemají, ale vystačí si s tím, co najdou.

Ihned po příjezdu se přesouvám do dalšího města. Po šestnácti hodinách v autobuse, konečně vystupuji v překrásném městečku Luang Prabang. Je pár dní před oslavami Laoského Nového roku tzv. Pi Mai, který oficiálně trvá tři dny. Tento rok připadají oslavy na 13-16. dubna. Tři dny vodních slavností, kdy se dospělí i děti polévají studenou vodou a za každým politím následuje rozesmáté Happy New Year.

Oslavy probíhají přímo v ulicích a tak šance, že se oslavám a vodě vyhnu, jsou pramalé. Ostatně voda mě provází od Huay Xai až po hlavní město Vientianne, tedy po celou dobu mého pobytu v Laosu. Neoficiálně se tu totiž slaví již několik dní. Polévání vodou symbolizuje očištění před vstupem do Nového roku. První den slavností je oslavou posledního dne starého roku, další den je neutrální, nespadá tak ani do nového ani do starého a ten poslední je konečně oslavou prvního dne Nového roku.

Doporučuji si v Luang Prabang přivstat a mít tak možnost zhlédnout rozdávání ranních almužen mnichům. Před šestou hodinou ranní se vydávám do ulic a přesně v šest za zvuku zvonů vychází z chrámu Wat Xieng Thong stovky mnichů a zahajují tak každodenní ranní rituál, kdy dostávají od věřících almužny v podobě jídla.

 Vedle dospělých často postávají malé děti, které se naopak snaží něco vyžebrat a tak není výjimkou, že až polovinu z toho co mnich dostane, rozdá zpět mezi žebrající děti.

Za zhlédnutí stojí i úžasný kaskádovitý vodopád Kuoang Xi v délce až dvě stě metrů kousek za městem nebo možnost koupání v řece Mekongu se slony.

Přejezd do čtyři hodiny vzdáleného Vang Vieng potěší hlavně příznivce alkoholu a nekončících párty.

V samotném městě toho moc neuvidíte, přes den je totiž veškeré turistické osazenstvo Vang Vieng na tubingu. Tubing se říká splavování místní řeky Saysong na obřích pneumatikách, trasa je asi tři kilometry dlouhá a po celé délce řeky je spoustu barů s muzikou, u všech můžete zastavit, občerstvit se, naskočit zpět na své plovoucí vozidlo a přesunout se do dalšího baru. Značně posilněni alkoholem se pak k večeru všichni kdo přežili tubing vrací do města a pokračují s párty zde. Kromě desítek restaurací, z nichž každá vlastní několik plazmových obrazovek a stále dokola pouští seriály Přátelé nebo Southpark tu toho k vidění mnoho není. Pokud se však rozhodnete nechat si ujít tubing, je možné si půjčit kánoe a pokochat se místní scenérií, ta je vskutku impozantní. Z Vang Vieng jsou dvě možnosti transportu do hlavního města Vientianne - po vodě, tj. jednosměrná jízda na kánoi (zavazadla jsou převážena autem) anebo opět autobusem.

Ráda bych pro jednou vyměnila silnici za vodu, ale bohužel k mé smůle v době oslav Nového roku není, kdo by mě po vodě převezl. Ve Vientianne má cesta končí, oslavy Nového roku vrcholí a tak je vše kromě chrámů zavřeno. Město je plné aut, na jejichž korbách je vždy obrovský barel s vodou a kolem něj desítky dětí, ale i dospělých. Vybaveni vodními pistolemi a kbelíčky čekají na vhodnou oběť, nejlépe někdo kdo zrovna projíždí okolo. A protože takových aut je město plné, kolikrát se stane, že křižovatka je neprůjezdná, z důvodu bitev mezi několika auty J

Trávím tu poslední noc a nasedám na noční autobus zpět do Bangkoku. Má 2 měsíční pouť po krásách Jihovýchodní Asie končí a já si slibuji, že do Laosu se ještě vrátím.