život vzhůru nohama

Pořád jsme nevěděli kdy dáme 3denní trek v Tongariro Národním parku, který jsme chtěli podniknout již od Nového Roku, ale nakonec se to vyřešilo samo. Ozvali se Marta s Michalem, kteří dorazili z Austrálie a přijeli na 3týdny cestovat na NZ a tak jsme se rozhodli, že trek dáme společně a zároveň se tak uvidíme J

Michal objednal chaty a na nás už bylo jen vzít si na pátek volno v práci a dorazit ve čtvrtek večer do Whakapapa village, kde jsme měli sraz. Nakonec jsme se setkali až druhý den ráno, protože Marta s Michalem museli nabít baterky do foťáků a telefonů a tak spali v kempu, což se nám „starým zálesákům“ nechtělo J a tak jsme opět spali na černo J

Ráno v 8 jsme se sešli před info centrem, kde jsme ještě rychle pozjišťovali jaké bude počasí a s krosnama na zádech vyrazili. Dole panovalo vcelku pěkné počasí, ale jakmile jsme začali stoupat výš, zjistili jsme, že se to všechno nějak schovává v mracích… Už u „Devil Stairs“ jsem měla pocit, že pošlu krosnu k vodě :-D a to byl teprve 8mí kilometr :-D

Z nejvyššího bodu měli být vidět Emerald Lakes, ale viděli jsme tak akorát velký prd, jak to bylo v mracích…sotva jsme viděli od sloupku ke sloupku a tak až když jsme byli těsně vedle jezer, jsme zjistili, že tam vůbec nějaká jsou :/ a tak jsme si to namířili rovnou na Ketetahi Hut kde jsme měli zajištěný nocleh. Chaloupka v kopcích, se spaním asi pro 20 lidí. Palandy po 4ech, pár dřevěných stolků s lavičkami a 2 sporáky, studená voda a suchý hajzlík, toť výbava J Po 26ti ujitých km luxus J

Ráno se nám naskytl krásný pohled do údolí a protože i sluníčko nám svítilo, tak rychle balíme věci a mizíme zpět k Emerald Lakes a doufáme, že tentokrát se na nás štěstí usměje a my budeme mít jasný výhled J Za hodinu se konečně dobelháme, teda dobelhám, protože moje prac.boty mi dávají pěkně zabrat a už teď jsem obdařena 4mi puchýři, k Emerald Lakes a je to nádhera…viditelnost je parádní a tak máme jak Emerald Lakes tak Blue Lake jak na dlani. V dáli je dokonce vidět i jezero Taupo J a tak povzbuzeni pěkným počasím se chceme vydat na Tongariro Peak, jenže pak se nám zpoza kopce vyloupl pohled na Mt. Ngauruhoe (Mt. Doom z Pána prstenů), slyším 3 vzdechy vedle mě a je mi jasné, že jsem v loji :-D

A tak povzbuzeni výhledem se Michal, Marta a Aleš okamžitě rozhodují, že jestli dát nějakou horu tak tuhle (schovávají krosny za šutr) a já jen s povzdechem zkontroluju svoje puchýřovité nožky a kulhám si to statečně přes nejvyšší bod treku k Mt. Doomu za nima… Za hoďku už stojíme pod úpatím „Hory Osudu“ a vyrážíme. Celý Mt. Doom je vlastně jen obrovská hromada štěrku, takže lezení nahoru se odehrává ve stylu 3kroky nahoru 1 dolu :/ Marta s Michalem a Alešem jsou o hodně rychlejší a tak zůstávám dost pozadu, navíc puchýře mě fakt ubíjejí k smrti a každý krok se rovná peklu… celý výšlap by měl trvat i s návratem 4h, jenže já vím, že pak je ještě před námi dalších 14km na chatu s krosnama na zádech a tak se po chvíli boje sama se sebou v 1/3 výstupu rozhoduju to otočit a volám na Aleše, že se sejdem u krosen. Počítám, že mám spoustu času (návrat zbytku výpravy by měl zabrat min. další 3h) si to pomalinku štráduju zpět. U Emerald Lakes, stále svítí sluníčko a tak využivám čas a dělám si asi 45min přestávku nad nima a užívám si nádherného výhledu. V 1 odpoledne už to nemůžu vydržet a musím dolu ke krosnám pro jídlo, opírám se o krosnu a zapínám si bundu, trochu se ochladilo. Hlavou mi proběhne myšlenka, že pokud se zatáhne a já budu muset ještě další 3h čekat, tak mě možná najdou zabalenou ve spacáku za šutrem :-D ale než stačím dožvýkat druhý toust, vidím Michala jak si to s hladovýma očima žene ke mě a za ním Martu i Aleše :-D Tak to mi teda vyrazilo dech, čekala jsem je spíš o hodinu později než o 2h dřív :-D Aleš nemluví, takhle ztrhaného jsem ho ještě neviděla (jen jsem si potvrdila, že jsem udělala dobře, když jsem to otočila J) Je mu chudákovi, hlady a vyčerpáním špatně, nacpe do sebe banán a proteinové mléko a musí počkat než se mu zklidní žaludek… Pak mi oznamuje, že až dojdem do města tak si hodlá dát pořádnou „krávu“ s hranolkama :-D Půl hodinová pauza a vyrážíme do další chaty u které by jsme měli být zhruba za 4h chůze (nakonec nám to trvá hodin 5). Scházíme do sopečné pouště(Mordou) pod Emerald Lakes, kde se natáčel Pán Prstenů. Už po hodině toho máme dost, ačkoliv je to zatím víceméně po rovince… za další půlhodinku se s vítězným výkřikem rozebíhám směrem chatě, načež jsem schlazena že to není ta „naše“ :D

Poslední 3, 5 už moc nemluvíme, všichni toho máme plné kecky, přecházíme celou dobu přes sopečnou poušť, kde není nic moc k vidění, natož k focení… nadáváme každému kopci a doufáme, že za tím dalším už bude chata… Docházíme k lesu (v kopci) a já hlásím, že doufám, že ta chata není až za tím kopcem, načež pohled do mapy říká, že nejenom, že není za tímhle kopcem, ale pak je tam ještě jeden přes, který se musíme dostat :-D Jdu první, zbytek se přizpůsobujeme mému tempu, což znamá, 5kroků a pauza :-D a funím si to do kopce. Přírodnímu schodu ve výšce kolen se už jenom zoufale směju, protože nohu jsem tam sice dala, ale s krosnou na zádech se už na ní nezvednu :-D takže Michal zatlačí ze zadu na krosnu a já nejenom, že ten schod vyšlápnu, ale ještě zahučím do nejbližšího křoví :-D

Výbuch smíchu a Marta radí Michalovi, že příště by měl tlačit asi míň :-D

Střídavě je nám pořád horko a zima, takže se pořád svlíkáme a oblíkáme do bund, načež kluci, kteří se dostali před nás, na nás volají, jestli je v mapě vyznačený most, že je tu prý řeka… a tak na sebe s Martou vytřeštíme oči a řikáme si, že to teda bude dobrý, do toho všeho ještě brodit řeku :-D Vidíme Michala jak si sundavá ponožky a Aleš povídá, no tak buď můžete brodit s Michalem a nebo můžete jít se  mnou támhle přes most :-D Což nás s Martou rozesměje, protože kdyby to neřekl, tak my asi automaticky svlékáme boty a jdeme brodit, protože už jsme tak unavené, že by nás ani nenapadlo se po nějakém mostu koukat J

Z vršku kopce už je chata konečně  vidět a za 15min jsme tam… Po 12ti hodinách chůze toho máme víc než dost… Rychle uvařit večeři, všichni jsme hladoví jak psi už aspoň 2 poslední hodiny a rychle na kutě.

Třetí den ráno, se už všichni musíme přemlouvat, abychom se vůbec dokázali obout. Kdo nemá puchýře má minimálně bolavá chodidla a tak posledních 14,5km na parkoviště už je vyloženě o tom vydržet a dojít. J Dokonce už se ani nejdeme podívat k jezerům, která jsou jen 10ti minutovou odbočkou od naší trasy a se slovy kašlem na to, jezer jsme viděli dost, si to plahočíme dál J Já už skoro necítím nohy od kolen dolů, připadám si jak když mám místo nohou dva šutry (Aleš hlásí, že má nohy jak 2 gumové medvídky :-D ) a už ani nezastavujeme na přestávky, protože máme problém se znova rozejít. Na obou nohách dohromady mám asi 8 puchýřů, zalepené to mám tunou náplasti, přes to dvoje tlusté ponožky a stejně ty parchanty cítím…navíc cítím, jak mě něco neuvěřitelně řeže do prsteníčku u nohy,ale neodvažuju se koukat :-D

Myslím, že když po 4 hodinách konečně vidíme parkoviště tak se nám všem uleví, že je to za námi :-D Přezouváme se do pohodlné obuvi, kterou jsou v tu chvíli akorát žabky :-D a vyrážíme směr Taupo na oběd. Nakupujem spoustu „prasáren“, který jsme si na 3 denním treku naslibovali (celou dobu jsme jedli akorát tousty a pytlíkové polévky) a děláme pořádné hody na pláži u moře J Vše zapíjíme čínským pivkem (mimochodem vážně dobré, jak Aleš poznámek, jestli Čína už umí dělat i pivo, tak to jsme v háji J) a já už si jen přeju otočit kouzelným prstenem a být doma a jít spát JJ

Na nějaké lízání ran není čas musíme hned v pondělí zas do práce, ale to nám zas tak moc nevadí JJ