život vzhůru nohama

Původně byl v plánu 3denní okruh v Tongariro N.P., počasí se nám sice na 3dny umoudřilo, nicméně zas se nám nedaří zabookovat horské chaty a stan tu bohužel půjčit nikde nejde a kupovat ho kvůli dvěma dnům se nám moc nechce… a tak si řikáme, že to odložíme a místo toho si uděláme výlet jednodenní, na Mt. Ruahepu (2763m), nejvyšší sopku Severního ostrova, ke Kráterovému jezeru.

Přespáváme na odpočívadle pár km od sopky…

Ráno se budíme do neskutečné, skoro až arktické zimy a sopka, která byla den předtím vidět je celá zahalená v mracích.

Naštěstí na parkovišti pod sopkou, už jsme nad mraky, obloha je krásně modrá, sluníčko svítí a docela příjemně fouká (což se změní, to ale ještě nevím)

Funguje zde lanovka, která nás vyvezla o pár stovek metrů výš a tam už musíme po svých… s batohy na  zádech se vydáváme na výšlap…začíná pěkně foukat, ale my jsme pěkně rozehřátí, takže nám to ani nepřijde…postupně sundáváme vrstvy oblečení, nicméně čepice na hlavách zůstávají po celou dobu. Děláme fotky  a stále ještě máme úsměvy na rtech… Po 2 hodinách, si začínáme vrstvy oblečení zase navlékat, kameny a sopečný popel jsme vyměnili za sníh… úsměv mi už vykouzlit moc nejde a to zdaleka nejsme ještě u konce…

Poslední část výšlapu odpočívám čím dál víc, nemluvím, neusmívám se a přeju si umřít nebo aspoň zůstat tam kde jsem… Hlavou mi zní písnička – Až zaklepu na nebeskou bránu :-D

Posledních 50 metrů je úplně nejhorších… výstup jde pomalu… dva kroky…odpočinek…dva kroky….odpočinek…krok…odpočinek…odpočinek…odpočinek :-D

Konečně jsme tam. Mísí se ve mně pocity vyčerpání, radosti, že to mám konečně za sebou a toho nádherného pohledu na kráterové jezero z kterého se vám chce až skoro brečet.

Fouká naprosto neuvěřitelně ledový vítr, rukavice by jsme tu užili s přehledem, ale odmítli jsme si je za 30 dolarů v infocentru koupit… Zalejzáme za šutr a snažíme se aspoň trochu schovat před větrem…teď totiž přichází ten největší a nejtěší úkol  :-D a to sundat ze sebe mokré propocené oblečení a převléknout se do suchého… přidáváme o jednu až dvě vrstvy víc oblečení… Obědváme, dodáváme energii čokoládou snažíme se udělat co nejrychleji fotky a mizíme dolů… vůbec necítím ukazováček na pravé ruce na foťáku jak je zmrzlý…

Sestup dolu už je rychlejší, nejen proto, že je lehčí jít dolů než nahoru, ale taky proto, že nám je hrozná zima a snažíme se sejít níž, kde to tolik nefouká a hlavně proto, že lanovka zavírá ve 4h odpoledne a my bychom ji velmi rádi stihli.

A zde přichází na řadu léta zkušeností z ČR s bobováním… a tak vytahuju igelitku, sedám, mávám Alešovi a jedu :-D Najednou mi ta cesta dolů nepřijde tak dlouhá ani tak nudná :-D

Děláme ještě poslední fotky, než se nám protější sopka schová za mraky úplně a s krásným časem 1,5h (čas poloviční oproti výšlapu na vrchol) se dostáváme zpět k lanovce…

Ten večer se už zmůžem jen na rychlou sprchu a jídlo a padáme do postelí… druhý den ráno jsme rádi, že kolem 1 odpoledne vůbec vylezeme z auta jak nás bolí nohy :-D